Diagnostika syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte
Odborná
Portál
2021
136
Nikča
„Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte má sice své číselné i textové označení v Mezinárodní klasifikací nemocí, není to však onemocnění, u něhož se pacientovi po podání adekvátního léku uleví. Univerzální lék totiž neexistuje. Děti trpící syndromem CAN potřebují včasnou diagnostiku, rychlé nastavení účinné terapie a následnou komplexní péči“ Mydlíková a kol. (2021, str. 11).
Tato kniha se zabývá velmi závažným tématem, a to syndromem CAN. Celá kniha je rozdělena na tři hlavní části, kde se věnuje oblastem pediatrické diagnostiky, sociální diagnostiky a dětské kresbě jako nástroji pro diagnostiku syndromu CAN.
V první části, která je věnovaná pediatrické diagnostice, autoři popisují především varovné signály, kterých si můžeme všimnout přímo na těle dítěte. Kapitola na můj vkus obsahuje příliš mnoho medicínských termínů, ale bezpochyby vede k zamyšlení se nad různými dětskými „úrazy“, které mohou mít původ právě v týrání (např. od škrábanců, lysin na hlavě, zlomenin, popálenin…). Autoři poukazují především na to, že by měli být veškeré úrazy, které se často objevují, fotograficky zdokumentované a vždy by se mělo ověřit, zda nejsou projevem organické příčiny nebo nehody. Tato kapitola, včetně celé knihy neopomíná také psychické týrání a poukazuje na významný a opomíjený zdroj vzniku, kterým může být vysoce situovaná rodina, která na dítě klade nároky nad rámec jeho možností a psychicky jej deprimuje. Tím je tedy upozorňováno na častý mýt, že týrané děti jsou pouze v sociálně slabších rodinách.
Velkou dominantou knihy a části, která knihu velmi vyzdvihuje, je kapitola, která se zabývá kresebnou diagnostikou. Na této kapitole oceňuji, že obsahuje především ukázky obrázků od skutečných dětí postihnutých syndromem CAN a dále také to, že autoři se velmi detailně zabývají různými typickými prvky v kresbě, které odlišují pro jednotlivé formy syndromu. Zajímavá informace, která může k diagnostice významně pomoci je skutečnost, že u traumatizovaných dětí se v kresbě objevuje regrese. Proto je určitě důležité znát stadia vývoje dětské kresby, aby člověk byl schopen tento faktor rozpoznat.
Poslední část knihy je věnovaná sociální diagnostice, kde autoři rozebírají především rizikové signály, které lze určitým způsobem pozorovat v chování a ve vztazích. Mezi výrazné signály se řadí například velmi přilínavé či odtažité chování, sebepoškozování, emoční plachost či nadzdvihování sexuálních motivů.
Dle mého názoru je vhodné, aby se čtenář lehce orientoval v odborných termínech, avšak to pro čtení knihy není překážka. Kniha bude jednoznačně přínosná nejen pro osoby pracující s dětmi, ale pro každého, kdo by se rád dozvěděl více souvislostí a informací z této problematiky.